Carské Rusko – zaostala a chudá země

Carské Rusko značně ekonomicky zaostávalo za pokročilými kapitalistickými zeměmi. A i když disponovalo největší rozlohou území a přírodním bohatstvím, přesto bylo ve výrobě průmyslových výrobků pouze páté na světě a čtvrté v Evropě. Materiální a kulturní podmínky většiny obyvatel země byly děsivé. Téměř tři čtvrtiny obyvatelstva ve věku 9-49 let byly negramotné. Předrevoluční Rusko patřilo mezi země, které měly nejvyšší míru úmrtnosti. Více než čtvrtina všech narozených dětí umřela v prvním roce života a téměř polovina žila pouze do 5 let. Dělníci pracovali za extrémně těžkých podmínek. Pracovní den trval 12-13 hodin a v textilních továrnách dosahoval 15-16 hodin. Široce byla využívána práce žen a dětí. Neexistovala žádná bezpečnost práce.

Obzvlášť těžké bylo postavení rolníků. V roce 1905 bylo v evropském Rusku 10,5 milionu zemědělců. Jeden majitel půdy měl v průměru tolik půdy, jako 330 nejchudších selských rodin. Nedostatek pozemků donutil rolníky, aby si je pronajímali od bohatých majitelů půdy za velmi nepříznivých podmínek. Stolypinova agrární reforma, která vešla v platnost v roce 1906, přinesla ještě více masového útlaku rolníků a obohacování kulaků. Podstatou Stolypinovy agrární reformy bylo vybudování vrstvy bohatých rolníků, která by hospodařila na soukromé půdě, což znamenalo jednoduše privatizaci obščiny (obec hospodařící kolektivně, pozn. red.) a kapitalizaci ruského zemědělství. Bouřlivé protesty rolníků, které následovaly, byly namístě. Pokus carských úřadů k potlačení rozporů v obcích krachoval i přes zákroky vedoucí k přesunu několika milionů rolníků z evropského Ruska na Sibiř, kde si měli vybudovat nové hospodářství za prostředky, které získali prodejem svého majetku. Většina těchto rolníků ztratila téměř vše. Není divu, že se vrátili rozhořčení. Následně začali zapalovat a ničit pozemky a kulacké farmy. V roce 1911 vypukl hladomor, který postihl až 30 milionů rolníků. Tím se zhroutila Stolypinova agrární reforma.

Přímým důsledkem ruské hospodářské a politické zaostalosti byla závislost na západoevropském kapitalismu. Uhlí, ropa, metalurgické podniky atd. byly v rukou zahraničního kapitálu (především francouzského, anglického a belgického) a téměř všechny stroje a vybavení bylo Rusko nuceno dovážet ze zahraničí. První světová válka dále zhoršila postavení Ruska. V roce 1917 byla průmyslová produkce snížena o 29 % oproti roku 1913 a objem zemědělské výroby klesl o 12 %. Tím v Rusku nazrála revoluční situace…

Budování základů socialismu

Po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce nastalo krátké oživení, které bylo počátkem roku 1918 přerušeno občanskou válkou a zahraničními intervencemi. Anglický spisovatel H. G. Wells, který za občanské války navštívil sovětské Rusko, v roce 1920 napsal: »Pochybní dobrodruzi, kteří trápí Rusko s podporou západních mocností, jako jsou Děnikin, Kolčak a Wrangel, se neřídí žádnými zásadními ohledy a nemůžou nabídnout žádné řešení pro sjednocení lidí. V podstatě jsou to jen bandité. Komunisté jsou lidé idejí a o tom, že za své myšlenky budou bojovat, nemůže být pochyb. Dnes jsou komunisté morálně nadřazeni všem svým odpůrcům.«

Období let 1918-20 bylo V. I. Leninem nazváno »vojenským komunismem«. Hlavními rysy »vojenského komunismu« jako účinné metody vedoucí k překonání kapitalismu byla přímá výměna produktů mezi městem a venkovem, zrušení soukromých obchodů a nahrazení organizovaným státním rozdělováním základního zboží, změny ve mzdovém systému a maximální centralizace vedení. Těmito kroky se vytvořila vhodná materiální základna, která umožnila přejít zemi k socialismu. Za tímto účelem bylo nutné udělat krok zpět do »válečného komunismu« a pak udělat dva kroky k socialismu. Z tohoto období pochází jeden velmi známy citát V. I. Lenina: »Někdy je nutné učinit jeden krok zpět, abyste mohli učinit dva kroky vpřed.«

Následné zavedení věcné daně však vedlo ke svobodě soukromého obchodu, což znamenalo jisté oživení kapitalismu. Aby se zabránilo této možnosti, všechna důležitá odvětví ekonomiky, jako např. průmysl, banky, doprava, pozemky atd., patřila státu. Nad soukromým kapitálem byla zřízena státní kontrola a jeho vývoj byl povolen pouze v určitých mezích.

Stát vytvořený lidmi

Dne 30. prosince 1922 přijal I. všesvazový sjezd sovětů Deklaraci a smlouvu o vytvoření Svazu sovětských socialistických republik. Ekonomickým základem socialismu bylo veřejné vlastnictví výrobních prostředků. V. I. Lenin pod vedením strany vytvořil mnohonárodnostní socialistický stát. Byl organizován na dobrovolném základě, na základě zachování národní suverenity každé sovětské republiky, která se stala součástí svazu. Na II. všesvazovém sjezdu sovětů v roce 1924 byla přijata první ústava SSSR. Druhá ústava byla přijata na VIII. mimořádném sjezdu sovětů SSSR 5. prosince 1936 v souvislosti s úspěšným budováním socialismu a likvidací vykořisťovatelských tříd. Konečné formování Sovětského svazu skončilo v roce 1940, kdy zahrnoval 20 autonomních republik, 8 autonomních oblastí a 10 národních okresů. Třetí ústava SSSR byla přijata v roce 1977.

Každá z výše uvedených ústav zaručovala, že sovětský společenský systém vylučoval vykořisťování člověka člověkem, anarchii výroby a s tím spojené hospodářské krize a nezaměstnanost. Podle Ústavy SSSR byly nejvyššími orgány státní moci Nejvyšší sovět SSSR a jím zvolené prezidium Nejvyššího sovětu SSSR, které sestavily vládu – Radu ministrů SSSR, zvolily Nejvyšší soud, jmenovaly generálního prokurátora SSSR. Všechny tyto orgány byly odpovědné Nejvyššímu sovětu SSSR, který měl kontrolní funkce. Pod ním byly vytvořeny vyšetřovací a revizní komise k jakékoli otázce a nejdůležitější návrhy zákonů byly přijaty po celostátní diskusi. Podíl dělníků a rolníků v Nejvyšším sovětu SSSR činil 51,1 %. Tito zástupci lidu zůstali úzce spojeni s lidmi, protože nadále pracovali ve svých zaměstnáních. V případě neplnění svých volebních slibů mohli být voliči odvolání. Toto právo neměli jen voliči, ale i dělnické kolektivy, které nominovaly kandidáty na poslance. Tyto demokratické principy neminuly ani sovětský soudní systém, kde lidovým hlasováním byli voleni lidoví soudci a přísedící. Spolu s nimi existovaly i volené soudy při podnicích, různých institucích, kolchozech, bytových úřadech atd.

Nejdůležitějším rysem sovětského státu byla lidová kontrola. Přijetí Dekretu o dělnické kontrole bylo na pořadu jednání II. Všeruského kongresu dělnických a vojenských zástupců. Jak se sovětský stát rozvíjel, orgány dělnické kontroly neustále rozšiřovaly svou základnu. V zemi bylo na 1 200 000 postů lidové kontroly, do kterých bylo zvoleno 9,6 milionu lidí. Občané SSSR měli co chránit před zloději a podvodníky, když hodnota národního bohatství SSSR na konci roku 1987 činila 3,9 bilionu rublů.

V sovětské socialistické společnosti hrály obrovskou roli tzv. Fondy veřejné spotřeby (FVS), které se zásadně lišily od základů kapitalistické společnosti. Jejich přičiněním bylo zajištěno bezplatné uspokojování prioritních sociálních potřeb obyvatelstva, jako vzdělávání, lékařská peče, nadstavbové vzdělávání pracujících, výživa dětí v předškolních zařízeních atd. Zvláštní pozornost si zaslouží závazky sovětského státu zajistit plnohodnotné důchody. V článku 43 Ústavy SSSR bylo uvedeno, že občané SSSR mají právo na hmotné zabezpečení ve stáří, v případě nemoci, úplné nebo částečné invalidity, jakož i ztráty živitele. Toto právo bylo zaručeno sociálním pojištěním všech pracujících. Důchodový věk byl stanoven na 60 let pro muže a 55 let pro ženy. Existovala kategorizace práce. Ti, kteří pracovali v prostředí s vysokým obsahem zdraví škodlivých látek a jiných nepříznivých podmínkách měli právo odejít do důchodu – muži v 50-55 letech a ženy ve 45-50 letech. O pět let byl snížen věk pro pobírání starobního důchodu invalidním veteránům Velké vlastenecké války, osobám dlouhodobě pracujícím na Dálném severu, ženám strojvedoucím a dělnicím v textilním průmyslu. Příspěvek ve výší 100 % předchozího výdělku byl vyplácen v případě invalidity způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Veškeré výdaje byly hrazeny ze státního rozpočtu a FVS. Značná část FVS byla vynaložena také na údržbu bydlení a na poskytování veřejných služeb obyvatelstvu. Podíly nákladů na energie pro potřeby domácnosti ve srovnání s příjmy lidí byly směšné, zvláště ve srovnání se současnou realitou. Sovětský stát navíc kryl 100 % komunálních výdajů. Socialistické Fondy veřejné spotřeby tak zvýšily reálné příjmy obyvatel. Díky tomu byly výdaje obyvatelstva v SSSR na veřejné služby nejnižší na světě. 

Dalším z nejdůležitějších odvětví pro život obyvatel bylo zdravotnictví. Na něj bylo vyčleněno až 12 % státního rozpočtu SSSR a díky tom bylo 100 % bezplatné. Podle propočtu Světové zdravotnické organizace (WHO) při OSN by na každých 10 000 obyvatel populace mělo sloužit v průměru 28 lékařů. V SSSR připadalo na 10 000 obyvatel 42,8 lékařů. Dalším významným mezinárodním ukazatelem zájmu státu o zdraví obyvatel je počet nemocničních lůžek na 10 000 obyvatel. Jen pro srovnání, v SSSR to bylo 121 nemocničních lůžek, zatímco v USA 71.

Lidový charakter politiky sovětského státu zaručoval úspěšný rozvoj národního hospodářství SSSR. Několik desetiletí byla země s jistotou na prvním místě z hlediska hospodářského růstu. Absence soukromého vlastnictví výrobních prostředků zajišťovala racionální využití národního bohatství země. Socialistický charakter sovětského sociálního systému umožňoval státu neustále zlepšovat životní podmínky obyvatel. To vše bylo neustále sledováno Komunistickou stranou Sovětského svazu.

Sovětský svaz a současnost

Tvrzení fašismus-nacismus rovná se socialismus-komunismus je oficiální ideologií a politikou euroatlantické osy. Jestliže vše začalo bojem »demokratické« a »svobodné« EU proti dvěma »extrémům«, které poznamenaly její historii, v posledních letech se jasně ukázalo, jaký doopravdy je jejich záměr. Primitivní rusofobie naordinovaná Spojenými státy, ztotožňování dnešního kapitalistického Ruska se Sovětským svazem a glorifikace »bojovníků za svobodu«, jako je ukrajinský polovojenský nacistický prapor Azov, je směšné, ale zároveň velmi nebezpečné. Na tuto antikomunistickou vlnu se naladily téměř všechny kapitalistické vlády EU.

Není se čemu divit. Fašismus je jejich dítě, je to ideologie a praxe, kterou kapitalisté používají kdykoli ji potřebují. Jejich touhou je zničit cokoli, co připomíná sovětské dědictví a lidové antifašistické vítězství. Boření památníků Velké vlastenecké války a přejmenovávání ulic je přímým důkazem této hysterie. Výročí jako je 9. květen či VŘSR stále traumatizují světovou pravicovou reakci. Zároveň nám komunistům ukazuje, že jiná cesta je možná a že stojí za ni bojovat a že není jiné lepší »třetí cesty«. Je tu právě jen monopolní kapitalismus, nebo těžký úkol vybudování socialismu na jeho troskách…