Vůdce revolučního proletariátu, spoluzakladatel teorie vědeckého komunismu a první revoluční proletářské strany – Svazu komunistů. Jako nejstarší syn továrníka byl nucen na nátlak otce opustit gymnázium a věnovat se obchodní činnosti.

Za pobytu v Anglii, kde studoval životní podmínky proletariátu, se stává proletářským revolucionářem. V Nástinu kritiky politické ekonomie a Postavení dělnické třídy v Anglii dospěl samostatně k materialistickému pojetí dějin.

Společně s Marxem, s nímž spolupracoval od r. 1844, položil v Svaté rodině (1844) a Německé ideologii (1845-46) základy dialektického a historického materialismu a učení o světodějném historickém poslání dělnické třídy.

Napsal Zásady komunismu, základ Manifestu komunistické strany vydaného v r. 1848. V revolučních událostech 1848 se účastnil bojů v Porýní, povstání v Bádensku, spolu s Marxem vydával Neue Rheinische Zeitung. Zkušenosti z německých revolucí shrnul ve spisech Revoluce a kontrarevoluce v Německu a Německá selská válka.

Aby zajistil Marxovi možnost teoretické a politické činnosti, vrátil se po porážce revoluce k zaměstnání u firmy Ermen a Engels v Manchesteru; podporoval zároveň materiálně i revoluční dělnické hnutí. Podílel se na vytvoření a vedení I. internacionály.

V díle Anti-Dühring podal první ucelený výklad všech součástí marxismu; v pracích Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie a Dialektika přírody rozvinul dále marxismus se zřetelem k vědeckým objevům.

Podílel se s Marxem na jeho stěžejním díle Kapitálu, jehož 2. a 3. díl vydal po Marxově smrti z jeho pozůstalosti. V posledním období svého života se Engels zasadil o vytvoření mezinárodního dělnického sdružení stojícího na pozicích marxismu – II. internacionály (1889).