Jan Zika byl československý komunistický funkcionář, novinář, politik a protinacistický bojovník. Zemřel na následky zranění při zatýkání gestapem.

Český stranický pracovník, hrdina protifašistického odboje a boje za socialismus. Pro chudé rodinné poměry a odchod otce na bojiště první světové války musel již od útlého věku pracovat, vychodil proto jen čtyři třídy obecné školy a poté se v rodné obci vyučil obuvníkem.

Jako obuvnický pomocník odešel za prací do Prahy, kde 1923 vstoupil do buňky komunistické mládeže a chodil cvičit do Jednoty proletářské tělovýchovy.

Od r. 1924 funkcionář Komunistického svazu mládeže, Rudých odborů a KSČ, po propuštění ze zaměstnání v r. 1926 za revoluční vystoupení uvolněný pracovník – profesionální revolucionář, organizátor stávek a demonstrací. Za svou činnost několikrát vězněn, neustále policejně pronásledován.

1929 se na Kladně účastnil potlačení likvidátorů a prosazení Gottwaldova směru.

V l. 1930–1931 absolvoval Mezinárodní leninskou školu v SSSR, v ČSR mezitím po něm bylo vyhlášeno pátrání. Dopisoval do Rudého práva a revolučního odborového tisku. Od VII. sjezdu KSČ v r. 1936 byl organizačním tajemníkem KSČ v Praze. Od zastavení činnosti a následného rozpuštění KSČ v r. 1938 žil v ilegalitě.

Za okupace byl členem I. ilegálního ÚV KSČ, který fungoval od podzimu 1938 do února 1941 ve složení Emanuel Klíma, Oto Synek, Viktor Synek, Eduard Urx a Jan Zika.

Byl předním organizátorem stávky 28. října 1939, kdy v Praze stávkovalo 15 ze 30 tisíc kovodělníků a došlo k bouřlivým masovým demonstracím se zpěvem československé hymny a Internacionály a vztyčováním československých vlajek a rudých praporů. Během dne se ke stávce připojily i školy a kanceláře.

Od jara 1940 pečoval o technický aparát tisknoucí a rozšiřující Rudé právo. V noci z 12. na 13. února 1941 byl zatčen až na Jana Ziku celý I. ilegální ÚV KSČ.

Akce začala náhodným zatčením pro výrok v hostinci. Zika jako jediný člen I. ilegálního vedení zatýkání shodou okolností přečkal – v bytě herce Jindřicha Plachty, populárního komika, o jehož zapojení do odboje fašističtí slídiči nevěděli.

Posléze se Zika ukryl v trampské chatě jednoho ze soudruhů, kde přečkával s nedostatkem potravin a v mrazu, aby se neprozradil kouřem z komína. V těchto podmínkách onemocněl a byl tedy nucen se vrátit do Prahy k jedné ze svých spojek.

Cestou těsně uprchl před prohlídkou autobusu četníky a SS-many, kteří za ním stříleli, ale nezasáhli jej.

Skrýval se pak u dílenského mistra Františka Ježka z jinonické Waltrovky, kde znovu těsně unikl prohlídce gestapa, při níž byl Ježek zatčen a později popraven. Poté se Zika ukryl v zadním traktu Ledeburského paláce pod Pražským hradem v bytě vrchního tajemníka Jaroslava Pixy, v těsné blízkosti úřadoven předních fašistických katanů.

Ostatně, již v období od ledna do listopadu 1940 se ilegální ústřední výbor scházel v bytě doktora Josefa Kamenického na Hradčanském náměstí 67, na dohled od hlavního vstupu do Pražského hradu. Krátce se Zika skrýval také v Bubenči.

Napsal provolání k českému národu po přepadení SSSR, vyšlé v Rudém právu 25. 6. 1941 a jako leták.
II. ilegální ÚV KSČ vytvořil Jan Zika, jenž v něm zastával funkci vedoucího organizátora, společně s Juliem Fučíkem, který měl na starosti agitprop, a Janem Černým, vedoucím sabotáže a příprav ozbrojeného boje.

Úzce spolupracovali také s Janem Pokorným. 27. května 1942, když se Zika připravoval opustit Prahu a ukrýt se v bezpečnější lokalitě v chatě u Roblína, dozvěděl se o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedeného parašutisty vyslanými z Londýna.

„K tomu nemělo dojít. Nic se tím nevyřešilo, jen můžeme očekávat, že se podmínky pro ilegální činnost ještě zhorší,“ řekl tehdy. Okamžitě pak opustil svůj úkryt v Ledeburském paláci a odebral se do bytu manželů Preislerových v Břevnově,

Na Malovance 6. Dům však byl v noci z 27. na 28. května při náhodném zátahu gestapa, jichž probíhalo po atentátu mnoho, obklíčen. Při pokusu o únik se Zika spouštěl z okna na prádelní šňůře, která se přetrhla. S poraněnou páteří byl převezen do Pečkárny, sídla gestapa v Bredovské ulici na Novém Městě (dnes ul. Politických vězňů), kde při výslechu ztratil vědomí.

Byl přemístěn do vězeňské nemocnice na Pankráci. Jeho totožnost byla po několik dní pro gestapo záhadou. Blažena a Josef Preislerovi byli deset dní po atentátu popraveni.

Zika byl z Pankráce převezen zpět do Pečkárny a znovu vyslýchán. 15. června 1942 na následky svého zranění a mučení zemřel, aniž by cokoli vypověděl. V červenci 1942 byl II. ilegální ústřední výbor rozbit, odhalen stranický archiv i pokladna. V nesmírně těžkých podmínkách vzniklo III. ilegální vedení v čele s Josefem Molákem.

Na domě, kde byl Zika zatčen, je umístěna jeho pamětní deska s bustou. V r. 2012, v roce 110. výročí Zikova narození a 70. výročí jeho smrti, byla rekonstruována, přičemž původní text byl nahrazen novým, uvádějícím sice, že zde Zika byl zatčen, ale na rozdíl od původního nezmiňujícím jeho další osud ani politickou příslušnost.

Příběh Jana Ziky byl ztvárněn i v jednom z českých filmů Klíč z roku 1971