Český básník, dramatik, prozaik a překladatel (zvláště Rimbauda). Po nedokončených vysokoškolských studiích pracoval jako tajemník redakce Masarykova slovníku naučného, poté se pracovně věnoval pouze spisovatelství.

Ve 20. letech hlavní představitel asociativní poezie poetismu, od r. 1922 člen Devětsilu, od r. 1924 KSČ. Ve svých sbírkách vyjádřil smyslově prožívané okouzlení proměnlivou skutečností (Pantomima), velkolepost světa práce a revoluce a své socialistické přesvědčení (Podivuhodný kouzelník, Edison). Ve 30. letech patřil k básnickým propagátorům surrealismu (Žena v množném čísle, Absolutní hrobař).

Zároveň vznikají sbírky, např. Zpáteční lístek, Sbohem a šáteček, 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, Praha s prsty deště, pro něž je charakteristická oslava rodného kraje, protest proti buržoaznímu zřízení a fašistickému nebezpečí.

Nezvalův vztah ke KSČ a k SSSR vedly v r. 1938 k jeho rozchodu se surrealismem a k poezii vyjadřující pocity lidu v období Mnichova a okupace (Pět minut za městem, Historický obraz).

Po r. 1945 reagoval Nezval svou poezií (Veliký orloj, Zpěv míru, Z domoviny, Chrpy a města, Stalin) na boj za socialistickou společnost a své dílo spojil se zápasem lidstva o mír a s bojem proti nebezpečí atomové války (drama – Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou).

Autor vzpomínek (Z mého života), divadelních her (Schovávaná na schodech, Milenci z kiosku, Manon Lescaut) a prozaických prací (Jak vejce vejci, Monaco, Dolce far niente, Pražský chodec, Neviditelná Moskva). Laureát státní ceny (1951, 1953), národní umělec (1953).