Atentát na Heydricha byla úspěšná diverzní akce výsadkářů Operace Anthropoid exilových československých branných sil za druhé světové války, cílem atentátu byl prominentní nacista, zastupující říšský protektor a šéf RSHA Reinhard Heydrich.

Atentát provedli 27. května 1942 v Praze-Libni Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii.

Dne 27. května 1942, několik málo minut po půl jedenácté, musel protektorův vůz, řízený jeho osobním strážcem Johannesem Kleinem, zpomalit v ostré zatáčce. Situace byla značně nepřehledná, neboť právě přijížděla tramvaj. Tohoto okamžiku využil Gabčík, jehož úkolem bylo Heydricha z bezprostřední blízkosti zastřelit. Jeho samopal Sten Mk. II se však v kritickou chvíli zasekl. Automobil ujel několik metrů, než jej duchapřítomný Jan Kubiš zasáhl speciálně upravenou bombou s nárazovým zapalovačem. Přestože nedopadla dovnitř vozu, exploze poničila jeho pravou zadní část.

Střepiny zasáhly Heydricha do pravého boku a lehce na obličeji poranily i samotného Jana Kubiše. Po výbuchu oba parašutisté urychleně opustili místo útoku, Josef Gabčík ještě při útěku postřelil Heydrichova osobního strážce Johannese Kleina.

Ihned po atentátu německé hlídky izolovaly Prahu, byl vyhlášen výjimečný stav, následujícího dne rozšířený na celé území protektorátu, došlo k rozsáhlým domovním prohlídkám a zatýkání. V souvislosti s výjimečným stavem byly popraveny stovky v té době vězněných osob.

Následovaly popravy odbojářů, spolupracovníků dalších výsadků na řadě míst protektorátu. Pro zatčení a následný trest smrti postačovalo i schvalování atentátu. Symbolem tohoto období je vypálení dvou českých obcí – Lidic a Ležáků. Na pražské střelnici v Kobylisích, pardubickém Zámečku, v Brně, Olomouci a dalších místech vyhasínaly před popravčími četami životy skutečné elity národa. Dne 19. června 1942 byl v Praze popraven i bývalý ministerský předseda a předválečný čs. armádní generál Alois Eliáš.

Druhé stanné právo skončilo 3. července 1942 a svou brutalitou téměř desetinásobně předčilo výjimečný stav vyhlášený Heydrichem. Celkový počet popravených osob v tomto období přesáhl
1 400. K tomuto číslu je nutné přičíst i téměř 3 000 židovských občanů, odeslaných ve třech transportech do vyhlazovacích táborů.

Po atentátu bylo nezbytné nalézt vhodný a bezpečný úkryt jak pro parašutisty z ANTHROPOIDu, tak i pro členy dalších výsadků, pohybujících se v Praze. Ideálním místem se stal pravoslavný kostel Cyrila a Metoděje v Resslově ulici u Karlova náměstí.

Toto místo se postupem času stalo útočištěm sedmi parašutistů: Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, Adolfa Opálky, Josefa Bublíka, Jaroslava Švarce, Jana Hrubého a Josefa Valčíka.

V brzkých ranních hodinách 18. června započala velká akce proti parašutistům v kostele svatých Cyrila a Metoděje. Po vstupu do kostela byli útočníci zasypáni palbou obránců z kůru. Po téměř dvouhodinovém boji byli nakonec nalezeni Josef Bublík a Adolf Opálka, kteří se po vystřílení munice pokusili spáchat sebevraždu zastřelením a Jan Kubiš těžce zraněný střepinami granátů.

Po zjištění, že se v kostele musí nacházet více osob, se pozornost soustředila na chrámovou pohřební kryptu. Obléhatelé tam nejprve házeli slzotvorné a ruční granáty malým okénkem z ulice, kam byl také přistaven silný reflektor. Obránci vyhazovali oknem zápalné lahve s lihem, kterými se podařilo reflektor zničit.

Dalším pokusem, jak přimět parašutisty k zajetí, byla snaha kryptu vyplavit vodou. Zde sehráli tragickou úlohu čeští hasiči, kteří se iniciativně do tohoto úkolu zapojili.

Z kostela se po čase podařilo prorazit i druhý otvor do krypty. Odsud vedené útoky se však podařilo odrazit. Vzhledem k zoufalé situaci a nedostatku munice se zastřelili zbylí čtyři parašutisté – Josef Gabčík, Josef Valčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý.

Výsledek nacistického teroru, který následoval v odvetu za atentát na Heydricha, zcela změnil tvář protektorátu. Absolutní zvůli, které se okupační aparát dopustil na civilním obyvatelstvu poklidného protektorátního zázemí, symbolizovaly osudy dvou vyhlazených a z povrchu zemského vymazaných obcí – Lidic a Ležáků. Dne 24. října 1942 došlo v Mauthausenu k největší popravě českých vlastenců, pomocníků a příbuzných parašutistů. Celkem toho dne zemřelo 262 lidí. Popravy spolupracovníků parašutistů pokračovaly ještě 26. ledna a 3. února 1943.

Množství civilních obětí představovalo pro čs. exilovou vládu a prezidenta dostatečnou devízu pro závěrečnou ofenzivu vůči Velké Británii a Francii, jejímž výsledkem bylo oduznání mnichovské dohody a garance předmnichovských hranic Československé republiky.