Naše mateřština vyspěla už za vlády posledních Přemyslovců. Císař Karel IV. ji povýšil dokonce na jazyk diplomatický. Byla spisovná, měla dostatečnou slovní zásobu pro témata politická, náboženská i umělecká, administrativní i vědecká. Po nějakou dobu byla úředním jazykem i

v sousedním Polsku. Ovlivnila tak utváření polštiny a zčásti i ruštiny. Mezi prvními tištěnými knihami na základě nově objeveného knihtisku po r.1445 byla kniha česká. V 16. stol. knihtisk

kvetl nejen v Praze, ale i v řadě dalších českých měst. Hojně byla pěstována literatura humanisticko-národní, právní a sopudní, nauková a popularizační. Vzdělanci psali díla dějepisná, cestopisná, kroniky. Vyšel i nádherný herbář. Za Rudolfa II. se stal nakladatelem u Melantricha universitní profesor historie Daniel Adam z Veleslavína. Byl označen jako „arcitiskař pražský. Vydával vícejazyčné slovníky, historické kalendáře, kroniky, spisy o spravedlnosti a mravnosti. Organizoval osvětovou činnost literární. Byl to „zlatý věk“ české litratury.

Vývoj češtiny je spjat s množstvím jmen nejlepších synů a dcer národa, obránců národní svébytnosti, reformátorů, myslitelů, spisovatelů a básníků. Jsou to ovšem celé dějiny naší literatury, které nemůžeme na tomto místě převyprávět. Uvedeme jen několik příkladů.

Mistr Jan Hus se zasloužil o základy živé a spisovné řeči doby střední i nové. Psal proti zastaralým tvarům, bojoval proti znešvařování češtiny latinou nebo němčinou. Zjednodušil pravopis, zdokonalil sloh.

Bratři Jednoty Bratrské s Janem Blahoslavem v čele se zasloužili o dokonalý překlad Bible, zvaný podle místa vydání – Kralická. O bezchybnou češtinu v rodině, ve škole i v kapli se staral svým dílem Jan Amos Komenský. Od péče o vzdělanost vlastního národa jej nevzdálily ani snahy o mír, porozumění a všenápravu u jiných národů a spolu s nimi.

Řeč (podle K. Čapka „sama duše a kultura národa“) má spolu s národem své vrcholy a pády.

O tom zničujícím pádu po bitvě na Bílé hoře r. 1620 napsal latinsky svou slavnou „Obranu jazyka slovanského, zvláště českého“, Bohuslav Balbín: “O šťastném někdy, nyní však přežalostném

stavu království Českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též

o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale

pravdivá.“ Balbín, člen jezuitského řádu, byl pro své smýšlení pronásledován.

Jeho „Obrana“ byla vydána, i tehdy s obtížemi, až za 100 let. Zasloužil se o to buditel M. Pelcl. Přeložena do češtiny byla až v 2. polovině 19. století. Balbínem kritizovaný odnárodňovací protičeský proces za vlády Habsburků trval skoro 300 let.

Po porážce stavovského povstání r. 1620 byla za státní jazyk prohlášena němčina a ta dosavadní jazyk český brzy vytlačila. Většina vzdělaných vrstev národa musela pro víru odejít do ciziny, česky pak mluvili jen nevolníci na venkově, kteří půdu opustit nesměli. Teprve po tereziánských a josefinských reformách nastala změna. Osvobození nevolníci přicházeli do měst i se svým jazykem. Způsobí, že jejich vlivem ožije čeština? Dobrovský a jiní buditelé první generace v to ještě nedoufali. O češtině psali latinsky a německy. Nebylo vzdělaných českých čtenářů. Až druhá generace buditelů, Jungmannova, ač sama vyrostla v poněmčených městech a v německých školách, probouzela český jazyk k životu. Jmenujme alespoň F. L. Čelakovského, K. H. Máchu, J. K.Tyla, K. Havlíčka Borovského, K. J. Erbena, B. Němcovou.

Požadavek zrovnoprávnit český jazyk byl v revolučním programu r.1848 z nejdůležitějších. První české gymnázium v Praze se pak otevřelo r.1850. R.1866 bylo v zemi 10 gymnázií počeštěno, r. 1867 byla zřízena 2 slovanská gymnázia na Moravě, v Olomouci a v Brně. Skutečně českou celou školskou soustavu jsme ovšem měli až po vzniku samostatné Československé republiky, po 28.říjnu 1918. Zlý osud po bělohorské porážce byl odvrácen v hodině dvanácté.

Dnes je čeština slovně sice nejbohatším evropským jazykem ale to nevylučuje otázku: Jaké je současné postavení českého jazyka, jaké vývojové stadium prožívá?

K podmínkám šíření informací mezi vzdělanci různých států patří mezinárodní jazyk. Kdysi to byla řečtina, pak latina, posléze francouzština. Dnes jsme svědky invaze angličtiny do všech oblastí vědy, techniky, obchodu i volného času. Rodilí mluvčí angličtiny jsou ve výhodě ve všech mezinárodních organizacích. Neanglofonní odborníci se stávají pouze prostředníky angloamerického výzkumu. Vlastní práci, vlastní zkušenosti a způsob myšlení nemohou plně zhodnotit. Co není anglicky, to se nečte. Přitom nadřazený anglický jazyk je mateřštinou ne více než 6-7% obyvatel světa.

Již J.A.Komenský

se ve své „Všenápravě“ zabýval myšlenkou mezinárodního jazyka pro vzájemné porozumění mezi národy a pro nastolení světového míru. Usoudil, že jazyk by měl být umělý, aby nikdo nebyl zvýhodněn a nikdo umlčen. Dnešní esperanto má své stoupence a zastánce, ale angličtinu ovšem nenahradí.

Invaze angličtiny a jak jí čelit není jen otázkou českou, je otázkou světovou. Již Masaryk poukázal na nezrušitelný význam vazeb a souvislostí bytí našeho národa, které nelze omezit jen na naše území. Již pro Masaryka byla otázka česká otázkou světovou.

Hegemonizaci angličtiny se brání vědci v mnoha zemích. Odmítají satelizaci evropského kontinentu v postavení k USA a zdůrazňují právo národů myslet a pracovat vlastním jazykem, žít v souladu s vlastní kulturou. Chtějí být sami sebou plně a bez omezování. Poukazují na to, že vnutit někomu slovní zásobu znamená vnutit mu i své pojetí významů.Varují, že v průběhu 50 let čeká kulturní jazyky s výjimkou angličtiny drastické znehodnocení nebo zánik. President „Institutu východních jazyků a civilizací“ v Paříži burcuje: „Nechceme nechat převálcovat francouzštinu a další jazyky parním válcem minimalizované angličtiny.“

Nejde však jen o svět vědy a techniky.

Média ve všech evropských zemích prokládají národní jazyky stovkami angloamerických slov a vazeb, znešvařují charakter národního jazyka a ochuzují domácí slovní zásobu. Přitom nejde o

přejímání slov, pro které dosud v mateřštině chyběly vlastní výrazy (oblast počtačů a internetu)

ale o nahrazování vlastních výrazů cizími.

Dík médiím např.

naše mládež uctívá superstars, angloamerické hity a celebrity a dává si drink a jointa a všechno je

super nebo cool či happy. Sledujeme výsledky Australianopen a kdejakého Play of a sportovci se účastní Draftu a herečky Kastingu. Hledají se nečeská jména pro děti a stydíme se za přechylování, za koncovku – á nebo – ová. Malé stánky s občerstvením na zašlém nádraží v našem městě se honosí anglickými nápisy, jako Blue joy, Love coffee, Cookies, Garden. Směnárna se jmenuje Changement. Společenské centrum nese jméno Centrum news a kulturní střediska v jeho budově se označují jako Family Point a Senior Point. Když jsem se podivila, že se nejmenují česky, dověděla jsem se, že jde o úřední názvy, bez nichž se taková střediska nemohou ani zřizovat ani

udržovat a dotovat.Také na travnaté ploše za naším panelovým blokem, na svěží louce lemované stromy, je tabule s nápisem: DiscGolfPark a InfoBoard. Nečesky je tak označen místní kus krajiny dětství. Kupujeme na leasing, potřebujeme sponzoring, obdivujeme modeling a topmodelky, šopingujeme v hypermarketech a megastorech, máme šou a talkšou a megašou, party a megaparty a všechnoparty. Dáme řeč o mítingu nebo s bodygardem či aupairkou a chceme být in a sexy a ne out nebo dawn. Známá profesorka sociologie mluví v televizi o mainstreamu a vyjadřuje své emoce výkřiky „Wau“! A učitelka tělocviku dělí v lázních třídu na družstva podle toho, jaký kdo má plavecký „level“. A zpravodaj pro zaměstnance UNI se jmenuje „Newsletter“.

Kde jsme nechali odkaz 1. republiky a její básníky, kteří toužili vyslovit kouzlo mateřštiny? Kde jsou jejich nezapomenutelná vyznání např. odkaz K. Čapka, V. Nezvala, J. Seiferta, F. Halase,

F. Hrubína? Minul čas jazykových sloupků v novinách a péče o čistotu jazyka takových znalců, jako byli Váša a Trávníček, Havránek či Chloupek. A minul i čas televizních „Nedělních chvilek poezie“ a jejich zpřítomnění básníků i recitátorů a „knížat“ jevištní řeči. Prý není zájem chránit a šířit podobné kulturní hodnoty.

Na ochranu národního jazyka a kultury před jazykovým imperialismem se v některých zemích tvoří programy veřejné péče. Jde např. o Francii, severské země, Německo, Japonsko, Slovensko... ¨

U nás zatím takový celostátní program postrádáme. A přitom máme vlastní úctyhodné tradice. Vynikající literární vědec Albert Pražák ve své knize „Národ se bránil“ velmi zasvěceně ukázal, že obrana jazyka a národa patří k české identitě již od úsvitu našich dějin. Žijeme v srdci Evropy,

v místě stálého ohrožení. Od dob Velké Moravy až po druhou válku světovou byla naše mateřština ctěna jako nejcennější kulturní statek, odkazovaný s láskou a vírou příštím generacím.

Dnes jsme svědky toho, jak velice je naše mateřština v samé podstatě ohrožena. Zasloužila by si účinné ochrany a péče. Což neplatí zásada, že všechny kultury světa jsou si rovny a mají právo rozvíjet se svobodně a nezávisle se svými jazyky a dalšími specifickými zvláštnostmi? Obrátila jsem se před časem na odborné jazykovědce. Ale ti odmítají jakoukoli „normotvorbu“. Zastávají neoliberální stanovisko „bezhodnotové vědy“. Vyjadřovat se k úrovni jazyka v masmédiích, ať již tištěných nebo audiovizuálních, to by prý odporovalo „korektnímu“ pojetí vědy. Proto je naše mateřština ponechána na pospas hanobitelům jazyka všeho druhu.

A tak je to tedy na nás. Co kdybychom na počest vzniku Československa a na počest 28. října zahájili uvědomělý zápas za uchování čistoty a krásy našeho jazyka? Jazyka, který nám byl po staletí „Chrámem i tvrzí“, jak před léty nezapomenutelně napsal Pavel Eisner? A o kterém se dočteme i v nezapomenutelné knize Alberta Pražáka „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého.“ Nejsou to naléhavé výzvy pro dnešek?