Jak známo, tehdy na Dole Dukla zůstalo 108 horníků. Mají pravdu ti, kteří říkají, že ten, kdo prožil nějakou životní tragédii, si ji pamatuje do konce života.

Dovolte mi, abych se s některými zážitky z této tragédie s vámi podělil.

Pouhých 6 dnů před tragédií jsem převzal diplom horního inženýra na VŠB v Ostravě a ihned následující pondělí nastoupil na odpolední směnu na Dole Dukla jako revírník.

V pátek 7. 7. 1961 byl teprve mým pátým pracovním dnem. Vzpomínám si, že to byl krásný slunečný den, který se v odpoledních hodinách stal tak tragickým. Při pochůzce svěřeným úsekem jsem náhle ucítil zápach po sirovodíku, který signalizoval nebezpečí. O tom jsem okamžitě podal hlášení dispečerovi, který mi sdělil, že mám odvést osádku k jámě a vyfárat nahoru. Na nějaké další informace nebyl čas.

S předákem jsme si rozdělili úkoly a já jsem pak následně prošel celý úsek, abych se přesvědčil, že se tam již nikdo nenachází. Pak jsem i já vyfáral na povrch. Teprve tam jsem zjistil, o jak vážnou havárii jde. V té době bylo již plné nádvoří lidí, hlavně záchranářů, zdravotní služby, bezpečnostních složek, ale i žen, jejichž manželé v té době měli směnu.

Každá ruka byla potřebná a já jsem dostal domů až po třech dnech, abych rodičům oznámil, že jsem naživu. Možná se ptáte, proč to zde říkám. Je to proto, že jsem dnes jedním z mála pamětníků oněch dnů a že je nutné naší mladé generaci sdělit, co všechno stálo za tím, že se vybudovalo naše krásné město Havířov a že bez práce horníků, ale i bohužel i obětí, by nebylo postaveno.

Na počest všem 108 obětem byl vybudován památník se všemi jmény padlých, kde jsme se každoročně scházeli, abychom uctili jejich památku a zavzpomínali na své spolupracovníky.

Bylo jen málo pietních aktů, kterých jsem se za těch 60 let nezúčastnil. Nebyly to akce okázalé, jen jsme položili kytičky, uklonili se a zavzpomínali na společně strávené chvíle při práci i odpočinku.

Teprve v posledních letech se na těchto pietních shromážděních začali prezentovat ti, kteří se toužili politicky zviditelnit. Pro mě osobně zcela negativně zapůsobila slova bývalé primátorky města Havířova za ČSSD, že za to si v podstatě mohou samotní havíři, neboť se nechali uplatit přidělením bytů. Dlouho jsem čekal, že za tento, chci věřit „úlet“, uslyším slova omluvy obětem, ale především jejich rodinám, manželkám a potomkům.

Protože se tak dosud nestalo, považuji za svou povinnost tak učinit dnes, u příležitosti dnešního 60. výročí havárie. Ne, vy jste se nenechali uplatit, vy jste vyslyšeli výzvu vlády a šli pomoci obnovit válkou zničené hospodářství, ale také vytvořit svým rodinám vhodné podmínky pro výchovu dětí.

Ano, dostali jste byty, které byly postaveny z peněz státu, který takto oceňoval vaši náročnou práci. Byly to byty, které pak vláda ČSSD předala panu Bakalovi a Viktoru Koláčkovi za „hubičku“ na stříbrném podnose.

Slezský bard Petr Bezruč by řekl, že u Ženevského jezera ve Švýcarsku i na Šumavě, stojí paláce z vaší krve a vašeho potu. Ale tam nebydlí horníci, ti bydlí v tzv. „králíkárnách“, které si musí vdovy a důchodci draze zaplatit.

Dnes se pietní akt uskutečňuje v podstatě již na čtvrtém místě za oněch 60 let. Potěšující je, že bývalí horníci ‚dnes důchodci, nezapomínají na své bývalé kamarády a že je tady vídávám, včetně vdov a potomků. Velmi mně potěšilo I to, že mně kontaktoval jeden z bývalých horníků, který na Dole Dukla krátce pracoval a dnes bydlí stovky kilometrů od Havířova.

Chtěl vědět, kdy se akt koná a dnes se tohoto pietního aktu zúčastnil i se svým synem a vnukem. Za to mu upřímně děkuji. Děkuji také všem, kteří se na Magistrátu města Havířova zasloužili o to, že zorganizovali toto poslední přemístění. Je to podle mého názoru důstojné místo pro tento památník a já doufám, že zůstane natrvalo.

Čest hornické práci. Ing. Jaroslav Gongol, CSc.