Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na studia si vydělával jako dělník na stavbě, pomocný úředník a novinář. Během studií se stal r. 1921 členem KSČ. V r. 1926 byl pověřen řízením časopisu Kmen. V říjnu 1928, měsíc před volbami, byla zastavena většina novin a časopisů komunistické strany.
Fučík přesvědčil svého někdejšího univerzitního profesora F. X. Šaldu, aby dal KSČ k dispozici svůj nepravidelně vycházející časopis Tvorba. Jako redaktor Tvorby pomáhal J. Fučík formovat levou kulturní frontu 30. let, zúčastnil se jako novinář dělnického stávkového hnutí. 1930 poprvé navštívil SSSR, o němž po návratu během jediného roku uspořádal v ČSR na 370 přednášek, úřady předmnichovské republiky často zakazovaných nebo rozpouštěných.
Za své přednášky o Sovětském svazu byl mnohokrát zatčen, souzen a odsouzen na mnoho měsíců do vězení. 1930 byl rovněž povolán do základní vojenské služby, ale po měsíci z ní byl propuštěn jako nebezpečný protiválečný agitátor. Při odchodu z vojny byl před branou kasáren zatčen, jeho právnímu zástupci se však podařilo nástup trestu za propagaci SSSR oddálit. Fučík poté pokračoval v redakční práci pro Haló noviny, které začaly vycházet po zastavení Rudého práva a Tvorby.
V r. 1934 rozhodlo vedení KSČ, aby J. Fučík nenastoupil výkon trestů, ke kterým byl odsouzen, nýbrž aby odešel do Sovětského svazu jako dopisovatel Rudého práva. Do ČSR se vrátil r. 1936.
Z Fučíkových reportáží z SSSR byly sestaveny knihy V zemi, kde zítra již znamená včera a V zemi milované. Od r. 1936 pracoval v redakci Rudého práva, 1938 opět převzal řízení Tvorby. Za mobilizace v září 1938 narukoval Julius Fučík do opevněného pásma Prahy u Unhoště. Po třech týdnech byla mobilizace zrušena. Po mnichovské kapitulaci byla zrušena KSČ a všechen její tisk zakázán.
Fučík v té době psal do řady jiných, ještě vycházejících časopisů a ve svých článcích bojoval proti poraženeckým náladám. Marxisticko-leninská hlediska uplatňoval i v literární kritice a historii (Božena Němcová bojující). Po nacistické okupaci pracoval J. Fučík od r. 1940 v ilegalitě, skrýval se na Domažlicku a poté v Praze, kde navázal spojení s I. ilegálním ÚV KSČ a po jeho rozbití gestapem vytvořil s Janem Zikou a Janem Černým II. ilegální ÚV KSČ.
Byl pověřen vedením tiskové propagandy a organizováním národně revolučního výboru české inteligence. Vydával a převážně sám psal ilegální noviny Rudé právo, Českou ženu, České noviny, Tábor a satirický Trnaveček.
Mimo to přeložil a vydal Ústavu SSSR a druhé vydání Dějin VKS(b). V roce 1942 byl zatčen, ve vězení na Pankráci psal zápisky, které vyšly posmrtně pod názvem Reportáž psaná na oprátce a byly přeloženy do více než 80 jazyků.
Popraven byl 8. září 1943 v Berlíně-Plötzensee. Na II. světovém kongresu míru ve Varšavě v r. 1950 byl J. Fučík vyznamenán Mezinárodní čestnou cenou míru in memoriam. V l. 1949–1968 byl členům Československého svazu mládeže a 1970–1989 Socialistického svazu mládeže udělován Fučíkův odznak za znalost děl z politické literatury marxismu-leninismu, z čs. a sovětské beletrie a poezie.
Po kontrarevoluci r. 1989 se antikomunistická propaganda pokoušela zpochybnit autenticitu Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Zkoumání historických okolností jejího vzniku i rukopisného originálu nezávislou komisí historiků potvrdilo autentičnost textu a tyto smyšlenky vyvrátilo.
Fučíkova socha umístěná v Praze před Výstavištěm (dříve Park kultury a oddechu Julia Fučíka) byla po listopadu 1989 odstraněna, v listopadu 2012 znovu odhalena na pražských Olšanských hřbitovech.
V letošním roce Vsetínští komunisté znovu postavili před sídlem svého okresního výboru sochu Julia Fučíka. Odhalena byla u příležitosti květnového osvobození. Sochu vytvořil Josef Malejovský, v 80. letech minulého století stála ve Vsetíně před základní školou.
