Z toho se vyvozuje, že komunismus je „zásadně nepřijatelný“, neboť se, příčí lidské přirozenosti". Tato výchozí pozice je pak základem antikomunismu. Antikomunismus je formou extremismu a v některých případech hraničí s fanatismem. Je využíván účelově a má vytvořit obecněji přijímaný symbol společenského zla.
Antikomunisté mají snahu přehodnotit i děje hluboko do minulosti. V kapitalistických státech vzniklo celé odvětví antikomunismu, desítky a stovky speciálních instituci vyvíjejí různé metody vyvrácení komunistických myšlenek, psali se a píší se argumenty, které mají v očích pracujících lidi poškozovat komunismus.
Zvláštní pozornost se věnuje mladé generaci v oblasti školství. Dějepisné učebnice většinou nevedou žáky a studenty k uvažování, ale dávají jim jednoduché modely myšlení. K těm patří zneužívání pojmů svoboda, humanita, demokracie, lidská práva atd. na straně jedné, a totalita, diktatura, nesvoboda a násilí, ztělesňované hlavně komunisty, na straně druhé. V ČR školní výuku aktivně a systematicky ovlivňují také antikomunistické projekty jako např. USTR, ale i konfederace politických vězňů, člověka v tísni a dalších.
Zneužívají otevřeně také oblast kultury a umění. Antikomunismus má chránit obnovu kapitalismu a využít všech prostředků, které zabrání protivníkům v úspěchu. Proto se dělá vše pro to, aby se společnost od své minulosti oddělila co nejtlustší čarou. Antikomunistům dobře posloužila metoda srovnávání a analogií. Pomoci této metody je srovnáván a ztotožňován komunismus a fašismus (nacismus).
Opravdu existuje rovnítko mezi komunismem a fašismem?
Podle usnesení EP ze září loňského roku o takzvaném Zachování evropské paměti ano, podle nás komunistu, vlastenců a logicky uvažujícími lidi, nikoliv.
Komunisté a fašisté představují naprosto protichůdné, vylučující se pozice. Jsou také nesmiřitelnými protivníky, úhlavními nepřáteli. Jejích „podobnost“ se nejčastěji odvozuje z toho, že obě tato hnutí, obě ideologie a politiky jsou, totalitní".
Toto srovnávání je nehorázné a předkládá se veřejnosti bez jakéhokoli bližšího vysvětlení.
Zásadní rozdíl mezi komunismem a fašismem je právě v tom, že komunisté jsou přesvědčenými důslednými bojovníky proti nespravedlivému společenskému uspořádání, které dnes ztělesňuje kapitalismus.
Fašismus navenek vystupuje jako antikapitalistický, přitom je vlastním produktem kapitalismu.
Komunisté vycházejí z dědictví Velké francouzské revoluce, z osvícenství, z racionalismu. Fašisté se hlásí k iracionalismu, významnou roli u nich hraje estetické myšlení, jimž omračují masy. Komunisté zdůrazňují rovné možnosti pro všechny lidi bez rozdílu, rovnost, nevměšování, respektování suverenity a solidaritu mezi národy. Fašisté rovnost rozhodně odmítají, vycházejí z nerovnosti, zpochybňují moudrost i soudnost obyčejných lidí, prosazují nerovnost lidí, ras a národů, kult výjimečných jedinců, národů a ras. Vyžadují absolutní podřízenost, zájmy, svobody a práva každého člověka podřizují zájmům vyvolených, vůdcům a jejich politické vůli. Komunisté vycházejí z potřeb a zájmů sociálních skupin, tříd a vrstev. Snaží se vtáhnout co nejširší lidové vrstvy do zápasu o jejich vlastní sebe osvobození.
Pomáhají při uvědomování a organizování dělnického, národněosvobozeneckého mírového hnutí. Podporují je, ale nikdy nemohli byt právem obvinění z podpory vývozu revoluce či z terorismu. Fašisté napadají vše, co zakládá kolektivní spoluprací a solidaritu na úctě k samostatné lidské bytosti. Usiluji o maximální ovládnutí lidí prostřednictvím vzájemného boje vyšších a nižších ras, panujících a podřízených národů, přežití nejsilnějších a nejschopnějších. Proti odpůrcům otevřeně ospravedlňují právo použít i nejkrutější prostředky. Snaží se dosáhnout maximálního účinku represí doma i v zahraničí.
Komunisté zdůrazňují právo revoluce se bránit a nevyhnuli se přitom krajnostem. Fašisté hlásají nejen nutnost a prospěšnost válek jako „nezměnitelného zákona života“, jako prostředku kultivace a mravní obrody vyvolené rasy či národa a účinný nástroj územní expanze a ovládnutí světa. V síle spatřují dobro, ve slabosti zlo. Slabými opovrhují.
Komunistické hnutí a socialistické země patřily k nejvýznamnějším bojovníkům proti kolonialismu, rasismu, za národní osvobození. Všude ve světě podněcovaly snahy o větší sociální spravedlnost.
Socialistické země šly nevyzkoušenou cestou revolučního zakládání procesů emancipace všech lidí, a i tu se dopustily vážných chyb. Politika fašistů je celkově, totálně destruktivní, neexistuje jediný příklad toho, že by bojovali za věc lidské svobody, sociálního osvobození. Komunisté zápasili o vnitrostranickou demokracii a přes řadu problémů a omezení hledali způsoby, jak rozšířit reálnou demokratickou účast pro všechny občany země.
Fašisté nediskutovali, dávali přednost slepé poslušnosti a vojáckým činům, ale ani hysterický Totaleinsatz neodvrátil jejich totální porážku. Fašisté komunisty přímo zuřivě nenáviděli a krutě je pronásledovali.
Klíčovým závěrem tudíž je, že komunisté jsou svou základní pozicí na naprostém protipólu kapitalismu. Jsou tím i naprostým protipólem fašismu a nemají s jeho ideologií a politikou nic společného. Proto dnešní módní snaha buržoazních politiku a historikům sloužícím stávajícímu režimu, stavět na stejnou úroveň komunismus a fašismus (nacismus) je ve skutečnosti morální i historický nesmysl.
